Potkáváme je - rozhovor s Vladimírou Jiřičnou

Ilustrační foto
Autor: Listy - Lysá nad Labem

Vlaďka Jiřičná patří k lidem, kteří mají Lysou nad Labem hluboko pod kůží. Je to velice inspirativní a energická dáma. Dlouhá léta pracovala v archivu, podílela se na uchovávání paměti města a dnes je neodmyslitelnou součástí Turistického informačního centra.

V rozhovoru vzpomíná na profesní i osobní cestu, sdílí své vztahy k historii i současnosti Lysé a prozrazuje, co jí dělá radost i co ji naplňuje v každodenním životě. Mluví o lidech, místech i drobných okamžicích, které tvoří jedinečnou atmosféru města, a ukazuje, proč má Lysá tak silné kouzlo pro ty, kdo v ní žijí.

Jste rodačka z Lysé nad Labem? Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky na město a jak se podle vás za ta léta proměnilo?

Jsem Pražanda, alespoň podle místa narození, ale celý život žiju v Lysé nad Labem. Bydlela jsem téměř na konci Lysé, směrem na Stratov. Aut ještě tolik nejezdilo a za naším domem už byla příroda. Potok, louky, stará „drůbežka“, kam jsme si chodili hrát. Naše teritorium sahalo až za koleje (trať na Milovice), kde jsme lezli na stohy a sjížděli dolů. V zimě jsme chodili bruslit na „kal“ nebo na hřiště do centra města. Zažila jsem i koupaliště v Čechovce. Trávili jsme hodně času venku. Měli jsme takovou smíšenou partičku kluků a holek. Všichni jsme bydleli v sousedních ulicích. Já, Miluška, Soňa, Dáša, Pepíček, Milan, Roman, Zdeněk a také moje mladší sestra Martina.

Velkou část svého profesního života jste strávila prací v archivu v klášteře. Co vás na archivní práci nejvíce bavilo?

Do archivu jsem nastoupila v roce 1991, když zrušili podnik Restaurace a jídelny okresu Nymburk, kde jsem pracovala na podnikovém ředitelství. Říkala jsem si, že si v archivu alespoň „rozšířím obzory“. To jsem ovšem nevěděla, že nedlouho po mém nástupu začne v archivu rekonstrukce. Takže se stalo, že jsme s kolegy a kolegyněmi stěhovali sem a tam, celé dny luxovali, přebalovali archiválie tak, aby byly ve vyhovujících obalech a hlavně v lepším prostředí. Přišla doba restitucí a archivy, které byly vždy na okraji, se staly středem zájmu všech, kteří potřebovali něco dohledat. Najednou lidé zjišťovali, co všechno je v archivech uloženo a jak jim to může pomoci.

Nastupovala jsem do archivu s tím, že si časem najdu něco jiného a zůstala jsem téměř 29 let. Měla jsem na starosti evidenci kronik a komunikaci s kronikáři, sbírku periodik a především badatelnu a badatele. To všechno mě moc bavilo. Později jsme začali pořádat archivní výstavy a Lysáci si zvykli, že jim alespoň jednou ročně na výstavě představíme to, co je uloženo v archivních fondech.

Když jsem odcházela, říkala jsem kolegům a kolegyním, že už mě v archivu nikdy neuvidí. Člověk míní, život mění. Teď mě vidí asi častěji, než by si přáli. Ale chovají se ke mně velmi vstřícně. Vědí, že bez studia materiálů v archivu bych nic nenapsala.

Dlouhodobě se věnujete také psaní článků o historii nebo osobnostech města, jste členkou redakční rady městského zpravodaje Listy. Co vás k tomu přivedlo a které téma vás zatím zaujalo nejvíce?

Ještě v době, kdy jsem pracovala v archivu, jsem občas napsala nějaký kratší článeček do Listů. Týkal se buď nějaké lyské osobnosti, nebo zajímavosti z historie.

Do redakční rady Listů mě přivedl Jirka Fišer. Známe se téměř padesát let a on věděl, že ráda píšu, a asi se mu zdálo, že nepíšu tak špatně. Já jsem vždycky psala – básničky, povídky. To, že můžu psát do Listů, mě moc těší. I když jsem si myslela, že není možné, abych napsala dobrý rozhovor, nějak jsem si zvykla. Zalíbila se mi komunikace s lidmi, různorodost. A také možnost rozhovorem otevřít třeba i téma, které je tabuizované. Na každý rozhovor se musím dobře připravit, abych nepokládala hloupé otázky. Moc mě to baví.

Dnes vás mohou lidé potkat také v Turistickém informačním centru. Co vás na této práci těší?

V infocentru jsem od úplného začátku – to je od 1. července 2021. A to jen díky tomu, že jsem kdysi před bývalým starostou řekla, že odcházím do předčasného důchodu a práce v infocentru by mě bavila. Když začal provozovat infocentrum pan Pavel Hlaváč, oslovil mě a já si řekla, že to zkusím. Netušila jsem, že mě to bude tak moc bavit.

Mám ráda lidi, ráda s nimi komunikuji. Lysou znám a za léta práce v archivu jsem načerpala další znalosti i z historie Lysé. V infocentru mohu tohle všechno propojit.

Zvláštní nebo zajímavé dotazy s kolegyní řešíme neustále. Sháněla jsem kontakty na zedníky, zjišťovala jsem, zda ještě ordinuje jeden lyský zubař. Podařilo se mi dohledat, kde jsou uloženy karty pacientů a kde si o ně mohou zažádat. Na to jsem byla opravdu pyšná.

Nedávno jste převzala Vyznamenání Rady města Lysá nad Labem za přínos v oblasti kultury. Co pro vás toto ocenění znamená?

Vyznamenání Rady města mě překvapilo, zaskočilo a samozřejmě nesmírně potěšilo. Je to pro mě velký závazek do budoucna. Velmi si vyznamenání vážím.

Dlouhodobě se zapojujete do kulturního a komunitního života v Lysé. Co vás k tomu motivuje a kde berete energii na tolik aktivit? Musím říct, že jste velice inspirativní osoba a energie máte na rozdávání.

Když jsem odcházela do důchodu, tak jsem se těšila, jak nebudu muset vstávat. Že si ráno v klidu vypiju kafe, přečtu noviny, uspořádám si fotografie a písemnosti, budu háčkovat. Prostě, že udělám všechno, na co jsem neměla čas v době, kdy jsem chodila do práce. Takhle jsem fungovala asi měsíc. Po měsíci už jsem si začala říkat: Co já ale teď budu dělat?

Byla jsem zvyklá být mezi lidmi a najednou mi to klidné kafe přestalo stačit. Nastoupila jsem do infocentra a na to se začaly nabalovat další a další aktivity.

A energie? Někdy mám spoustu energie na rozdávání.

Ale přijdou dny, kdy jsem strašně unavená, nic nedělám, sedím a jen poslouchám hudbu. Domácnost a vše okolo ní mi někdy dost vázne, ale naštěstí mám velmi tolerantního muže.

Když se podíváte na Lysou očima člověka, který zná její historii i současnost – co považujete za její největší kouzlo?

Lysá nad Labem je přitažlivá především tím, že má uprostřed města překrásný zámecký park, který je nádherný v každé roční době. A to, že v něm najdeme unikátní sochařskou výzdobu, přitahuje návštěvníky i turisty z okolí i z daleka. Park, za tu dobu, co ho navštěvuji, neuvěřitelně prokouknul, zejména díky péči zámeckého zahradníka Davida Kolářského. Mnohé z jeho práce by mě zajímalo, ale nedaří se mi ho přemluvit, aby poskytnul rozhovor do Listů. Asi mu budu muset slíbit, že půjdu do parku na brigádu.

Lysá to není jen zámecký park, ale i blízká řeka Labe a krásné lesy všude kolem.

Máte v Lysé nějaké místo, které je vám osobně nejbližší?

Občas se s kamarádkou procházíme po Lysé, myslím, že Lysou dobře znám. Ale místo, které mám stále moc ráda, je Růžová ulice (dříve U jatek) a přilehlé ulice – Klicperova, Za koncem, Poděbradova. Je to místo, kde jsem před mnoha lety bydlela. Procházím ulicemi v této části města a vidím všechny, kdo v domech dříve bydleli a třeba stále bydlí. Pamatuji si tváře i jména. Moji bývalí sousedé se ke mně stále hlásí a pamatují si mě. Není to tak dlouho, co do infocentra přišel soused z Růžové ulice a oslovil mě: „Dobrý den, Vlaďko.“ Nepotkali jsme se léta a mě to oslovení potěšilo.

Jak ráda trávíte svůj volný čas, když zrovna nepátráte v historii města nebo nepíšete?

Samozřejmě, že volný čas mám – jsem přece v důchodu.

Dřív jsem hodně četla, ale teď mám nějaké vleklejší problémy s očima, takže už toho tolik nepřečtu. Ráda chodím na besedy do knihovny nebo na akce v podkroví staré radnice. Každoročně se těším na festival Lissa Classica. Občas vyrazím do divadla mimo Lysou. Začala jsem jezdit na Akademii třetího věku do Poděbrad, kde přednáší skvělý PhDr. Fojtík. Občas také potřebuji probrat život s kamarádkou u kávy v kavárně nebo v cukrárně. Ráda chodím po lese se psem. Není to můj pes, ale dcera má dva psy. Tak si půjčuji křížence bulíka s labradorem – Tommyho. A když není Tommy k dispozici, chodím jen tak po Lysé, brzo ráno i večer, jak mi to vyjde. Trochu hýbat se musím. Nesmím zapomenout na hospodský kvíz, který probíhá každý týden a kde jsem potkala skvělou partu. Jsme věkově i profesně různorodá skupina. Ale rozumíme si, nasmějeme se a ještě občas vyhrajeme.

Také jsem babička. Mám jednu vnučku, které už bude osmnáct, proto jsem ráda, že se mnou stále chce trávit nějaký čas.

Je něco z historie Lysé nad Labem, co by podle vás měli místní lidé znát víc?

Myslím, že Lysáci toho znají hodně z historie města a zajímá je to. Ale znalosti o lyských osobnostech se nám nějak ztrácejí. Přitom Lysá je opravdu bohaté město na osobnosti, i světového významu.

A na závěr – máte nějaký oblíbený citát nebo motto?

Mám oblíbené verše od Fráni Šrámka.

Ne, nenatrháš z nebe hvězd.

A přece věř, že natrháš.

Jako každý člověk, i já mám své sny, touhy a přání, i když vím, že se mi třeba nikdy nesplní. Ale věřím.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy - Lysá nad Labem. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.